Česká republika
Média

Na prahu druhé Zelené revoluce

Světová populace by do roku 2050 měla dosáhnout 9 miliard. Dokážeme poskytnout všem dostatečné množství potravin pro zdravý život a zároveň přitom ochránit naše životního prostředí? Profesor Prabhu Pingali, Ph.D., ředitel iniciativy Tata-Cornell pro zemědělství a výživu, je v této otázce opatrným optimistou, ale zdůrazňuje, že udržitelná intenzifikace zemědělství a spolupráce politiků bude mít v tomto ohledu zásadní význam.

Creating Chemistry: O udržitelnost a účinnost globálního potravinového systému dnes panuje čilý zájem. Jak tomu bylo začátkem osmdesátých let minulého století, kdy jste v oboru začínal?

Professor Prabhu Pingali, Ph.D.: Když jsem v osmdesátých letech začal pracovat v zemědělství a potravinářství, téměř všechen důraz byl kladen na základní plodiny – rýži, pšenici a kukuřici – a také hodně na zvýšení celkové produkce. V té době existovalo jen velmi málo pochopení pro celkový systém potravin a důležitost zajištění dostupné rozmanité stravy pro spotřebitele. V průběhu posledních tří desetiletí se udála velká změna: došlo k odklonu od zaměření na základní potraviny a dnešní pohled na potravinový systém je mnohem širší.

V roce 2013 jste se stal zakládajícím ředitelem nové iniciativy Tata-Cornell pro zemědělství a výživu, která se zaměřuje na hledání „cesty z chudoby a podvýživy na indickém venkově pomocí zemědělství“. Myslíte si, že iniciátoři první Zelené revoluce by považovali takovou iniciativu v dnešní době za stále důležitou?

Ano, jsem si jistý, že by se docela divili. Zelená revoluce byla zaměřena do značné míry na rýži a pšenici a také na soběstačnost. Na počátku osmdesátých let byla například Indie potravinově soběstačná. Ale pak přišlo období mezi lety 1985 a 2005, které já nazývám „ztracenou dekádou v oblasti zemědělství“, kdy vláda v Indii a vlády obecně v celém rozvojovém světě zastavily investice do zemědělství, protože si mysleli, že problém je pryč. To je jeden z důvodů, proč ještě stále vykazujeme vysokou míru chudoby na venkově.

Také vládní politika se nikdy příliš nesoustředila na význam pestřejší stravy, takže investice do zeleniny a do chovu zvířat velmi zaostávaly za základními plodinami. Tak jsme se ocitli v poměrně abnormální situaci, kdy v zemi vidíte rychlý hospodářský růst, ale také velmi vysokou míru podvýživy, zejména mezi chudými vrstvami. Náš ústav byl zřízen za účelem řešit tuto anomálii a zjistit, jak opět skloubit zemědělství a zdravou výživu.

„Máme technologie i půdní fond, a jestliže se vládní politika zaměří na odstranění hladu a podvýživy, pak se to podaří.“

Profesor Prabhu Pingali, ředitel iniciativy Tata-Cornell pro zemědělství a výživu

Do roku 2050 se očekává zvýšení světové populace zhruba o jednu třetinu, což si vyžádá, jak uvedla Organizace OSN pro výživu a zemědělství, 70% zvýšení v produkci potravin. Jak můžeme takového cíle dosáhnout udržitelným způsobem?

Myslím, že to můžeme zvládnout, dokonce i udržitelným způsobem. V zemědělských oblastech mnoha rozvojových zemí jsou dnes výnosy podstatně nižší než naznačuje jejich potenciál, s tím rozhodně musíme něco udělat. Pokud se v průběhu příštích dvou až tří desetiletí zaměříme na intenzifikaci v oblastech se zemědělskou výrobou, brzy budeme svědky celkového zvýšení produktivity, aniž by bylo nutné zušlechťovat další půdu. A udržitelná intenzifikace je možná: kupříkladu existují různé možnosti pro zlepšení efektivity při použití hnojiv nebo vody. Intenzifikace a udržitelnost mohou jít ruku v ruce.

Posuzování místního hodnotového řetězce zeleniny ve vesnici ve východní Indii, únor 2014

Máme rovněž velký problém s potravinovým odpadem. V rozvojových zemích se odpad objevuje už v raných fázích dodavatelského řetězce, přicházíme o potraviny ještě před tím, než mohou být zkonzumovány či prodány. Jak to můžeme řešit?

Značná část zemědělského odpadu v rozvojových zemích se objevuje už při sklizni a v posklizňové fázi. Myslím, že způsobem, který by tento problém řešil, jsou rozsáhlé investice soukromého sektoru do těchto oblastí. Hovoříme zde o malém měřítku, například o vylepšených sáčcích pro skladování sklizně, aby se zabránilo útoku hmyzu. Také chladicí systémy skladování a dopravní systém by snesly jistá vylepšení. Ale mnohé z inovací musí být provedeny způsobem, který vyhovuje drobným zemědělcům. Vlády mohou hrát významnou úlohu při podpoře malých podniků při posklizňových úkonech.

Výsledkem loňského londýnského summitu o výživě byl závazek bohatých zemí zdvojnásobit do roku 2020 výdaje na globální výživu o částku pohybující se zhruba od 418 milionů do 900 milionů dolarů ročně. Jak byste si představoval, že tyto peníze budou využity?

Myslím, že bychom to měli vnímat jako příležitost zaměřit se na chudé obyvatelstvo na venkově, na podvýživu a na způsob, jak tento problém řešit. Zaměřme se na růst produktivity u malých zemědělců, podívejme se na roli bioplodin při řešení okamžitých potřeb výživy populace. A podívejme se na příležitosti k diverzifikaci jejich výrobních systémů. Pokud se nám podaří to vše skloubit, spolu s doplňkovými investicemi do hygienických zařízení a vody, pak myslím, že můžeme udělat velký skok kupředu směrem ke zlepšení bezpečnosti výživy.

Jak významné jsou nedávné pokroky v oblasti genomiky a šlechtění rostlin, zejména při šlechtění  biofortifikovaných odrůd (například manioku obohaceného o vitamín A) a zlepšování tolerance vůči klimatickému stresu a slané vodě?

Díky pokrokům v genomice se objevilo několik pozoruhodných nových odrůd: odrůdy odolné vůči suchu a samozřejmě biofortifikované odrůdy. Ale množství hotových odrůd pocházejících z genomického výzkumu je stále poměrně malé. Jeden z hlavních důvodů představuje fakt, že veřejné vnímání je spíše proti geneticky modifikovaným plodinám, což se přenáší i na genomiku, protože veřejnost příliš nechápe rozdíl mezi oběma obory. To je problém. Vědecká obec nebyla schopna veřejnosti vysvětlit, že genomika představuje důležitou inovaci zcela nezávislou na genetických modifikacích. Tuto chybnou představu je třeba korigovat.

Profesor Prabhu Pingali na návštěvě školy v indickém Bangalore, únor 2014

Jak můžeme zajistit, aby k těmto zdokonaleným odrůdám měli přístup ti, kteří z nich mohou nejvíce těžit?

Na počátku Zelené revoluce byly po celém světě zřízené sítě šlechtitelů a mohly mezi sebou naprosto volně navzájem sdílet genetický materiál i vylepšené variety. Pěstitelé byli schopni otestovat materiál ve svém vlastním prostředí a pak ho zveřejnit. Byla to velká věc. V devadesátých letech však mnoho z těchto sítí přestalo fungovat. Neexistovala žádná veřejná podpora, což představuje při šíření nových moderních materiálů velký problém. Pokud existuje způsob, jak se vrátit k těmto typům sítí, a pěstitelé budou moci opět svobodně sdílet materiál, by byl to velký krok kupředu.

Technologie typu SMS a GPS se staly široce dostupnými, i nejchudší farmáři mají dnes přístup k mobilním telefonům. Jak je možné tyto technologie využít ke zlepšení bezpečnosti potravin a výživy?

Mobilní telefony rozhodně pomáhají zlepšit informovanost o cenách. Zemědělci sledují tržní ceny a reagují na ně. To je snadná výhra. Složitějším problémem je používání mobilních telefonů za účelem získání poradenství v oblasti pěstování či chovu. Proběhla už spousta pokusů, zemědělci si například pořizují fotografie choroby na rostlině, odešlou obrázek do laboratoře a dostanou odpověď. Jenže jak to udělat ve velkém? Jak vytvořit komerčně životaschopné malé podniky, které budou takovým zemědělcům sloužit? V drobném zemědělství se takový „přesun“ informací uskutečňuje zatím jen zřídkakdy, takže zakládání podniků poskytujících informační služby je jediným způsobem, jak tento jev podpořit a udržet naživu.

„Vznik ženských svépomocných skupin je jednou z oblastí, kde vidím skutečně probíhající pokrok.“

Profesor Prabhu Pingali, ředitel iniciativy Tata-Cornell pro zemědělství a výživu

Podle výzkumu Světové banky je předání příjmů a péče o potraviny do rukou žen nejlepším způsobem, jak zlepšit veřejné zdraví, protože u žen je mnohem pravděpodobnější, že budou investovat do zdraví svých dětí. Jak můžeme lépe využít výrobní kapacitu žen pracujících v zemědělství?

Ženy v zemědělství mají zásadní význam pro zajištění celkovému růstu produktivity a bezpečnosti potravin. Vznik ženských svépomocných skupin je jednou z oblastí, kde vidím skutečně probíhající pokrok. Děje se tak v Indii a začíná to fungovat i v jiných částech rozvojového světa. Ženské svépomocné skupiny se objevily nejprve jako mikrofinanční komunity, ale v průběhu doby se vyvinuly a soustředily se na produktivitu drobného zemědělství, celkový rozvoj venkova a venkovskou správu. Právě na tuto platformu se musíme zaměřit. Musíme najít způsob, ve kterém budeme namísto řečnění o pohlaví zkoumat, jak se ženy na venkově mění, vymyslet, jak s nimi pracovat, a na základě toho připravit živnou půdu pro chystanou změnu.

Zemědělství může být hnací silou růstu, ale mnoho mladých lidí v rozvojových zemích se stěhuje do velkých měst. Jak můžeme zajistit, aby zemědělství zůstalo životaschopné a také atraktivní pro mladší generaci?

Přesun do městských center bude pokračovat. Podle mého názoru je nejlepším způsobem vytvářet příležitosti pro venkovské podnikatele: poskytování zemědělských služeb, informačních systémů a pomoc u posklizňových operací. Pokud to dokážeme zařídit, pak tím zároveň vytváříme příležitost pro mladé lidi k výdělku na takové úrovni, aby ve venkovských oblastech mohli vést kvalitní život. V současné době směřuje velmi málo vládních investic do podpory malých venkovských podniků.

Myslíte si, že lidstvo může být v příštích desetiletích svědkem konce hladu a podvýživy ve světě?

Toť otázka: dokážeme s tím něco dělat? Povede se to? Osobně si myslím, že něco dělat rozhodně můžeme. Máme technologie, půdní fondy, a  jestliže se vládní politika zaměří na odstranění hladu a podvýživy, pak změna skutečně nastane. Povede se to? Zde už si nejsem tak jistý. Stále existují velmi silné vazby mezi politikou a životem ve městě, na druhou stranu přetrvává velmi malá soudržnost mezi domácí a mezinárodní politikou. Dokud se nám nepodaří přimět různé skupiny, které se na vytváření zákonů podílejí, aby se konečně sešly a zaměřily se na společný cíl – eliminování hladu a podvýživy, pak zůstane cíl v nedohlednu. Ale máme k tomu určité prostředky. Není to nemožné.

Pro více informací navštivte:

93716833

Moderní technologická řešení pro boj proti hladu

Zemědělská pole jako přírodní rezervace

Sdílení znalostí a zlepšování života